Dopravní provoz promění kus kovu v sociálního aktéra dávno předtím, než mu filmové studio namaluje na čelní sklo oči. Když auto kličkuje mezi pruhy nebo váhá na křižovatce, mnoho řidičů v tom čte záměr, náladu nebo schopnosti – jako by samo vozidlo mělo vlastní mysl. Takové polidšťování aut není jen vyprávěcí zkratka, ale měřitelná součást rozhodování za volantem.
Kognitivní vědci tento jev popisují jako zvláštní podobu teorie mysli uplatňované na pohybující se objekty. Využívá se při tom nervová výbava, kterou jinak používáme k interpretaci pohledu či gest. Jakmile se tato „soustava“ aktivuje, řidiči začnou připisovat vozidlům cíle – „to auto chce do mého pruhu“, „to SUV je naštvané“ – a podle toho mění odstup, prah pro brzdění i rozhodování o předjíždění. Laboratorní výzkumy v jízdních simulátorech ukazují, že takové přisuzování záměrů mění reakční čas i subjektivní odhad pravděpodobnosti srážky, ačkoliv skutečná hustota provozu zůstává stejná.
Na chování to má jasně rozpoznatelný okrajový dopad: stejná rychlost přibližování působí nebezpečněji, když si řidič vozidlo vyloží jako agresivní, než když ho vnímá jen jako neutrální objekt. Pojmy ze teorie detekce signálu a zkoumání pozornostních zkreslení pomáhají vysvětlit, proč může být rozpoznávání nebezpečných situací v tomto mentálním rámci zároveň rychlejší i náchylnější k chybám. Zábavní série, které autům dávají lidské rysy, tak jen odrážejí tendenci, která je už dávno zabudovaná v tom, jak řidiči sledují zrcátka, odhadují manévry ostatních a rozhodují, jak blízko je „příliš blízko“.
