Sloní srdce může odtikávat dál i po více než miliardě tepů a přesto svému nositeli dopřát výrazně delší život, než jaký obvykle připadá na člověka. Tento rozdíl zpochybňuje dříve oblíbenou představu, že tělo má přidělený pevný „rozpočet“ tepů a život si odčerpává jako nádrž s přesně daným množstvím paliva.
Biologové se dnes soustředí spíš na to, jak se energie využívá, než jen na to, jak rychle jí tělem protéká. Sloni mají v přepočtu na hmotnost nižší bazální metabolický výdej, takže každá jejich buňka při mitochondriálním dýchání vytváří méně reaktivních forem kyslíku. Méně molekulárních „střepin“ znamená pomalejší hromadění poškození DNA a chybného skládání bílkovin, dvou typických znaků stárnutí, které zvyšují neuspořádanost ve tkáních.
Měřítko těla také mění povahu rizik. Velké tělo rozředí dopad lokálních buněčných chyb, samo o sobě by to ale dlouhověkost nevysvětlilo bez účinnějších oprav. Sloni nesou více kopií nádorově supresorových genů, například TP53, což zesiluje řízenou buněčnou smrt, když se buňky chovají problematicky, a tím zlepšuje ochranu před nádory. Silné mechanismy autofagie a udržování proteostázy pak navíc průběžně recyklují poškozené součásti, místo aby nechaly vznikat a hromadit toxické shluky.
Z tohoto pohledu je tepová frekvence jen zástupným ukazatelem hlubších konstrukčních voleb. Stejný celoživotní počet srdečních tepů se může na buněčné úrovni odehrávat za velmi odlišných podmínek – podle toho, jak organismus zvládá oxidační stres, opravy poškození a „účetnictví“ řádu v těle, které musí zůstat uspořádané v prostředí směřujícím k nepořádku.
