Med se svým zlatým leskem naráží na přímočarý metabolický paradox: přepočteno na gram může u lidí na hraně cukrovky zvedat hladinu krevního cukru podobně, a někdy i víc, než běžný stolní cukr. Na regále působí jako dar přírody a symbol zdraví, v krevním oběhu se ale chová spíš jako koncentrovaný cukerný roztok než jako elixír vitality.
Tento rozpor stojí na marketingových příbězích, které vyzdvihují antioxidanty a stopové minerály, ale potlačují podstatu – přítomnost sacharózy, glukózy a fruktózy, tedy látek, které dál vyvolávají glykemické výkyvy a zatěžují mechanismy spojené s inzulinovou rezistencí. U člověka se zhoršenou glukózovou tolerancí už slinivka bojuje o udržení přiměřené hladiny cukru nalačno a o zvládnutelný bazální metabolismus. Výměna rafinovaného cukru za med tuto zátěž neruší, jen mění zdroj, zatímco stejná „termodynamika“ energetického nadbytku a vnitřního chaosu v těle zůstává.
Některé studie naznačují mírné výhody medu oproti stolnímu cukru, pokud jím jiné sladidlo nahrazujeme, a ne ho jen přidáváme navíc. I tyto rozdíly však narážejí na stejné metabolické limity, které platí pro jakýkoli rychle vstřebatelný sacharid. Nevyřešené napětí mezi venkovským, „přírodním“ obrazem medu a jeho biochemickou realitou tak nechává nad snídaní viset nepříjemnou otázku: kdy se z přírodního produktu přestává stávat symbol zdraví a začíná být jen další formou dezertu?
