Motorka se závodními parametry, která se dotkne 350 km/h, nepopírá fyziku – naopak ji brutálně odhaluje. V těchto rychlostech už výkon motoru není hlavní překážkou. Rozhodující roli přebírá odpor vzduchu, přilnavost pneumatik a mozek jezdce, které společně určují, co ještě lze na takovém stroji zvládnout bezpečně.
Moderní superbiky se na takové rychlosti dostanou díky extrémně řešené aerodynamice, vysokému poměru výkonu k hmotnosti a přesnému vstřikování paliva. Aerodynamický odpor roste s druhou mocninou rychlosti, potřebný výkon pak přibližně s její třetí mocninou. Každý další malý kousek rychlosti proto vyžaduje neúměrně vyšší výkon, což žene spalování i chlazení motoru na samotnou hranici praktických možností, aniž by nutně došlo na tvrdý mechanický limit.
Skutečné zúžení ale přichází ze strany lidského nervového systému. Průměrná reakční doba, daná rychlostí přenosu signálů v nervech a synaptickým zpožděním, se pohybuje v řádu několika desetin sekundy. Při 350 km/h ujede motorka za tento čas téměř sto metrů jenom v okamžiku, kdy jezdec nebezpečí teprve zaznamenává. Připočtěte samotnou brzdnou dráhu, závislou na koeficientu tření a přenosu hmotnosti, a celkový prostor potřebný k zastavení výrazně přesáhne to, co je běžně vidět před sebou na silnici.
Tento nepoměr mezi obrovskou kinetickou energií a omezenou rychlostí lidského zpracování informací mění legální silniční „raketu“ v konstrukční paradox. Stroj dokáže zrychlovat podobně jako startující letadlo, ale řídit ho musí nervová soustava, která vznikla pro rychlosti běhu. Motor by zvládl ještě víc, lidská biologie už ale dál držet krok nedokáže.
