Tichá revoluce ve vědě o snídani zpochybňuje představu, že pocit sytosti znamená hlavně větší porci jídla. Nové poznatky o signálech nasycení naznačují, že důležitější než objem je samotné složení jídla. Když se na talíři potkají bílkoviny, vláknina a tuk, vyšlou střevní hormony do mozku mnohem silnější zprávu „mám dost“, než kdyby byl přítomen jen jeden z těchto živin.
Klíčovou roli v tomto procesu hrají hormony peptid YY a glukagonu podobný peptid 1, které se uvolňují v tenkém střevě, jak potrava postupuje trávicím traktem. Bílkoviny zpomalují vyprazdňování žaludku a podporují základní energetický výdej, vláknina zvyšuje viskozitu tráveniny a zpomaluje vstřebávání glukózy a tuk stimuluje uvolňování cholecystokininu, který prodlužuje pocit sytosti. Společně vytvářejí dlouhodobější regulaci chuti k jídlu, která vyrovnává obvyklý dopolední nárůst hladu a snižuje dopad dodatečných kalorií z různých svačinek.
Výživový výzkum se dlouho soustředil hlavně na celkový příjem energie. Nyní se pozornost přesouvá k tomu, v jakém pořadí a v jakých kombinacích se makroživiny jedí, aby se lépe řídila inzulinová odpověď a dráhy odměny v mozku. Snídaně postavená na vejcích nebo jogurtu, celozrnných obilovinách či luštěninách a zdrojích nenasycených tuků tvoří kompaktní, na hormony cílený celek. Její přínos nespočívá v originalitě, ale v biochemické přesnosti. V klidném čase mezi snídaní a obědem se tato drobná úprava talíře promění v praktický test toho, jak velkou kontrolu má člověk ve skutečnosti nad vlastní chutí k jídlu.
