Kamenné věže dříve využívaly točitá schodiště jako úsporný způsob, jak vést vojáky vzhůru a zároveň donutit útočníky stoupat v těsném, nepohodlném zalomení. Geometrie byla čistá strategie: úzký šroubovitý prostor vysekaný v masivním zdivu soustředil pohyb podél stěn a uvolnil střed věže pro skladování, zbraně nebo další hmotu, která hrubým způsobem zvyšovala stabilitu celé konstrukce.
Ta samá šroubovitá geometrie se dnes tiše uplatňuje v moderním statickém návrhu. Točité schodiště se chová jako svislá torzní pružina, která zvětšuje torzní tuhost a tlumení v nosné kostře budovy. Zakřivené nosníky schodiště, středový sloup a souvislé zábradlí vytvářejí dodatečné dráhy přenosu zatížení a pomáhají přerozdělovat vodorovné síly od seizmického zrychlení a kmitání vyvolaného větrem do hlavního rámu a stropních desek.
Při návrhu založeném na skutečném seizmickém chování stavby se na schodiště pohlíží jako na součást prostorové vyztužovací sítě, ne jen jako na ozdobný doplněk. Točitá forma napomáhá rozptylu vibrací třením, hysterezí materiálu a prodlouženými cestami přenosu zatížení, čímž snižuje maximální vzájemný posun podlaží i místní koncentraci napětí. Z úzkého obranného koridoru v kameni se tak stala konstrukční páteř, která umožňuje oceli a betonu se houpat, kroutit a přitom zůstat stát.
