Sníh leží na zemi jako zatažená opona, a přesto se skrytý hlodavec prozradí. Pro lišku obecnou nezačíná lov zrakem ani čichem, ale sluchem. I nepatrné šustnutí se šíří vzduchem a sněhovou pokrývkou a boltce lišky se natáčejí tak, aby zachytily tyto zvukové stopy. Vše pak putuje do nervového systému nastaveného na to, aby z hluků vytvářel konkrétní polohu.
Uši lišky dokážou zachytit jemné rozdíly v hlasitosti a čase, kdy zvuk dorazí k levé a pravé straně – tomu se říká binaurální lokalizace zvuku. Sluchové neurony tyto signály spojují do mentální trojrozměrné zvukové mapy, určitého typu prostorového zobrazení podobného navigační mřížce. Tato mapa vzniká sladěným vzorcem nervové aktivity ve sluchových drahách a kůře a umožňuje zvířeti určit nejen směr, ale i hloubku, v níž se skrytý cíl nachází.
Zbytek obstará fyzika. Různá hustota sněhu a různá frekvence zvuků vytvářejí akustický profil, který se sluchový systém lišky postupně učí a na jeho základě si kalibruje jakýsi vnitřní balistický model. Když se zvuková mapa a postavení těla dostanou do souladu, liška předvede svůj typický vysoký skok po oblouku a vsadí vše na jeden přesně vypočítaný zásah do kořisti, kterou nikdy skutečně nezahlédne ani neucítí.
