Na námořních mapách dnes zůstávají prázdné čtverce tam, kde dříve ležely prokleté ostrovy. Snímky z družic s vysokým rozlišením a vícepaprsková batymetrie tato místa podrobně prozkoumaly a zachytily souvislé obrysy mořského dna a otevřenou vodní plochu tam, kde se podle starých map měly tyčit pevninské masy.
Kartografové začali tyto zvláštnosti chápat jako problém šumu v datech, ne jako látku pro legendy. Systematické přeměřování udávaných souřadnic ostrovů využívalo geodézii založenou na GPS, hloubkové sonary a radarovou altimetrii k pátrání po jakémkoli topografickém náznaku nad hladinou moře. Když opakované průlety a měření ukazovaly stejné hloubkové profily a žádnou vystupující pevninu, hydrografické úřady označily tyto prvky za přízračné ostrovy a vydaly oficiální opravy map.
Moderní postup tak převrátil někdejší vliv pověstí na tvorbu map: zatímco kdysi mohl jediný lodní deník „zrodit“ ostrov, dnes musí před zakreslením jakéhokoli pobřeží souhlasit několik nezávislých souborů dat z dálkového průzkumu. U některých záznamů se ukázalo, že šlo o špatně přečtené shluky oblačnosti, plovoucí roje sopečné pemzy nebo mořský led, jiné nejspíš představovaly záměrně vymyšlené prvky vložené jako autorské pasti. Digitální aktualizace map se pak rozšířily do navigačních systémů a tiše zbavily oceán části jeho nejvytrvalejších přízraků, takže na mapách zůstala pouze ověřitelná pobřeží.
