Polední ticho se stále snáší na několik italských městeček, která leží jen krátkou jízdu vlakem od přecpaných náměstí a ucpaných front před muzei. Jakmile se rozezní kostelní zvony, žaluzie se spouštějí, nářadí se odkládá a ulice se vyprázdní, přestože jen pár zastávek odsud sviští rychlovlaky a projíždějí dálkové autobusy.
Místa na regionálních tratích za Florencií, Římem či Benátkami si uchovávají denní rytmus starší než masová turistika. V horských městečkách i v malých přímořských zastávkách stále funguje zvonice jako veřejné hodiny a udává jakýsi společný cirkadiánní rytmus. Obchody se na delší dobu zavírají, kanceláře se vylidní a utichnou i stavby – ne kvůli efektu pro návštěvníky, ale proto, že domácí režim, čas jídla i odpočinku se stále řídí společným rozvrhem, svázaným se zvukem zvonů, ne s upozorněním v telefonu.
Tato městečka obvykle leží těsně za hranicí běžných turistických tras: jednu či dvě zastávky místním vlakem od hlavních nádraží, často tam, kde začíná řídnout dojíždění za prací a krátkodobé pronájmy ustupují dlouhodobému bydlení. Ti, kdo vystoupí z vlaku dříve, tu najdou pekárny, které vyprodají pečivo ještě před největším horkem, stánky na trhu zavírající krátce po odbíjení zvonů a večerní procházky, jež začínají až ve chvíli, kdy kamenné uličky vychladnou. Přeplněná centra jsou stále na dosah jednodenního výletu, ale každodenní rytmus v těchto satelitních komunitách se dál řídí staršími návyky, odolnějšími než proměnlivé turistické vlny.
