Lanovka se šine vzhůru podél skály a mraků a zanechává za sebou stopu, která víc připomíná tréninkový let než pohodový turistický okruh. Kabina se během pár minut vyšvihne do výšky a pak klouže skrz vrstvy oblačnosti, kde mizí orientační body. Tělo si mezitím dělá vlastní nenápadnou diagnostiku a neví jistě, jestli jde ještě o výlet, nebo už o jakousi leteckou školu v přestrojení.
Uvnitř si jízda pohrává jak s vaším vestibulárním systémem, tak se všemi senzory, které by ji měřily. Rychlé nabírání výšky a prudké sklony mění vektory gravitace i úhlovou rychlost způsobem, který připomíná základní principy letu: stoupavost, úhel náklonu i zaklopené oblouky kopírující terén. Přesná družicová navigace má v téhle situaci paradoxně nejjednodušší práci, přesto i údaje z ní působí zvláštně abstraktně, když se země pod vámi pořád propadá a mraky vám berou pevné body. Cestující se tak stávají jakýmisi testovacími piloty na hraně mezi obyčejnou vyhlídkou a pohybem, který už má parametry pilotního výcviku.
Inženýři sice mluví o rozložení zatížení, napnutí lana a mezích únavy materiálu místo o turbulenci, ale fyzika v pozadí zůstává velice podobná. Výkonné pohony tlačí těžké kabiny po strmých tažných lanech, zatímco brzdné systémy hlídají přeměnu potenciální energie tak pečlivě, jako by řídily kontrolované klesání. Změny tlaku vzduchu, nenápadné lupnutí v uších a ten dutý pocit v žaludku se stávají neoficiální telemetrií jízdy, která převádí suché kinematické rovnice do čistého fyzického prožitku. Lanovka je sice celou dobu pevně přikotvená oceli, ale příběh, který vám vyprávějí smysly, zní spíš jako řízený let, který vám unesl běžný výlet.
