Římsa užší než šířka telefonu může bez problémů unést divokou kozu a proměnit ji v jakýsi živý stativ. Klíč je v přesné souhře stavby kopýtek, svalové kontroly a vnitřního ucha. Díky tomu se holá skála mění z nebezpečné skluzavky v bezpečnou přistávací plochu.
Každé spárkaté kopýtko funguje zároveň jako citlivý senzor i svorka. Tvrdý vnější obal z keratinu se zakusuje do hrubého povrchu skály, zatímco měkčí, gumovitá spodní část zvyšuje tření a přizpůsobí se i drobným nerovnostem. Dva prsty se mírně rozestoupí, vytvoří víc kontaktních bodů a efektivní oporu širší, než je samotná římsa. Zvíře tak dokáže zachytit miniaturní výstupky a hranky, které z dálky vůbec nejsou vidět.
Uvnitř končetiny pracují pružné šlachy a vazy jako tlumiče a pružiny. Při dopadu ukládají a zase uvolňují pružnou energii, takže nedojde k prudkým špičkám reakční síly podložky, které by kozu od skály odrazily. Tím, že při přistání udržuje těžiště lehce směrem ke svahu a pokrčí klouby, výrazně omezuje rotační moment, který by ji jinak překlápěl ven od stěny.
Rovnováha je řízená jako automatická stabilizační smyčka. Vestibulární aparát ve vnitřním uchu zachytí i velmi malé natočení hlavy a těla, zatímco receptory v kloubech a svalech neustále hlásí polohu končetin. Nervové okruhy v míše a kmeni mozku spouštějí extrémně rychlé posturální reflexy a během zlomku sekundy přesouvají váhu mezi všemi čtyřmi končetinami. Výsledkem je dynamická rovnováha: koza nezůstává ztuhlá na místě, ale dělá drobné krokové korekce a mikropohyby, takže i tenká skalní lišta se chová jako stabilní, jejími pohyby přesně ovladatelná plošina.
