Rozzářené obrazovky vytvářejí dojem, že digitální malba je snadná a skoro automatická. Štětce, vrstvy a nekonečný krok zpět naznačují, že dovednost se přesunula do softwaru. Pod touto hezkou fasádou ale pořád platí stejná vizuální gramatika, která platila u uhlů a olejových barev.
Digitální nástroje odstraňují tření, ne neznalost. Režim prolnutí zvládne napodobit měkký stín, ale nenahradí porozumění radiositě ani tomu, jak se světlo odráží na složitých površích. Tlakové křivky a vlastní štětce urychlují gesto, jenže pořád stojí na stejném prostorovém uvažování a perspektivě jako obyčejná tužka na papíře. Když umělci malují postavy, stále řeší anatomii, zkracování i objem; tablet jim jen urychlí zkoušení a dolaďování těchto rozhodnutí.
U animačních procesů je ten kontrast ještě zřetelnější. Funkce jako onion skinning a posouvání na časové ose zpřehledňují práci, ale nezbavují tvůrce nutnosti zvládnout rozvržení klíčových snímků, zpomalování a zrychlování a zásady načasování či squash-and-stretch. Software umí vyplnit mezisnímky, ale sám od sebe nevymyslí věrohodný pohyb bez pochopení setrvačnosti a těžiště. Digitální pohodlí dokáže zakrýt mentální náročnost, takže pokrok působí rychlejší, zatímco základní chaos špatných fundamentů zůstává nedotčený, dokud se s ním člověk přímo nevyrovná.
