Třpytivé světlo na rozbouřené hladině, neurčitý tvar v dálce a osamělá loď – často to úplně stačilo, aby se zjevila mořská panna. Zvířetem býval velmi často kapustňák, který se vynořil pro nádech, přitiskl přední končetiny k světlému trupu a na okamžik tak z dálky připomněl lidskou postavu očím, které toužily spatřit něco zázračného.
Neurověda ukazuje, že zraková kůra nám neposílá „surovou fotografii“ reality. Funguje na principu prediktivního kódování: využívá dřívější zkušenosti a přesvědčení k doplnění chybějících dat v rozmazaném vstupu. Na unavené sítnici námořníka se zaoblený rypák kapustňáka, jeho pohyb vpřed a občas hrudník připomínající lidská ňadra měnily ve znaky, které zapadaly do již existující šablony sirén. Mozek, nastavený na rozpoznávání vzorců – podobně jako u pareidolie – posunul vjem směrem k takové interpretaci, která nabízela nejbohatší příběh.
Osamění, sexuální frustrace a lidové pověsti fungovaly jako kognitivní urychlovače. Příběhy o svůdných polorybách předem nastavily pozornost, takže neurčité detaily byly „povýšeny“ na dlouhé vlasy, zvoucí paže a lidské oči, i když skutečná anatomie nic takového nenabízela. Hippokampus si neuložil setkání s kapustňákem, ale zážitek s mořskou pannou – a tím posílil mýtus jako součást společné paměti. Každé další vyprávění pak sloužilo jako nový podklad pro příští hlídku na palubě a utahovalo zpětnovazební smyčku, v níž se obyčejná biologie znovu a znovu převáděla do podoby nadpřirozeného životního příběhu.
