Černá hladina, startovní ponton a mříž z kovových trubek se na chvíli promění v obří grafický stroj nad řekou Charles. V každé pumě je ukrytá miniaturní spalovací komora, kde černý prach, oxidační činidla a kovové soli čekají, až se rozpálí na teploty vyšší než roztavená láva. Plyny, které při tom vzniknou, vystřelí světelné hvězdy vysoko na oblohu po přesně spočítaných drahách.
Choreografie ale začíná dávno před prvním zášlehem, v plánovacím softwaru, který s každou hlavní trubkou zachází jako s jedním obrazovým bodem v pohyblivém obrazu. Balistické výpočty určují dobu hoření a úsťovou rychlost tak, aby pumy praskaly v konkrétních výškách a úhlech. Uvnitř se o zbytek postarají zpožďovací zápalnice a pečlivě rozmístěné rozptylové nálože, které posouvají jednotlivé mikroexploze o pouhé milisekundy. Díky tomu se ve vzduchu skládají prstence, chryzantémy a kometové stopy do trojrozměrných obrazců.
Jakmile se odpálí první výmetná nálož, zbytek iluze dokončí naše nervová soustava. Setrvačnost vidění, daná reakcí světločivných buněk a zpracováním signálů ve zrakové kůře, spojí rychlé záblesky do jednoho třpytivého obrazu. Nové výbuchy přepisují doznívající světelný dojem a říční scéna se chová jako obrovský displej s pomalým překreslováním, kde se chemie, balistika a vnímání na krátký okamžik dokonale srovnají do jednoho souvislého obrazu na obloze.
