Tenká linka kapek nad zobákem racka prozrazuje jeden z nejchytřejších filtračních triků v přírodě: schopnost pít mořskou vodu, aniž by se tělo vysušilo. Zatímco většina obratlovců by pod takovou náloží soli rychle ztratila vodu, tihle pobřežní ptáci přesměrují problém do speciálního „potrubí“ ukrytého v lebce.
Klíčovým „hardwarem“ je pár nadokružních solných žláz, hustě protkán kapilárami a výstelkovými buňkami specializovanými na aktivní transport iontů sodíku a chloridů. Díky energii z buněčného ATP pumpy v trubicovité síti žlázy vytahují sůl z krve – ukázkový příklad osmoregulace proti koncentračnímu spádu. Protiproudé uspořádání toku krve a tekutiny v žlázových kanálcích zvyšuje účinnost a udržuje osmolalitu krevní plazmy v bezpečném rozmezí i po vydatném napití mořské vody.
Jakmile je roztok dostatečně koncentrovaný – často ještě slanější než samotná mořská voda – putuje kanálky, které ústí těsně nad horní část zobáku. Odtud pak kapalina odkapává nebo je setřesena, zatímco uvnitř těla zůstává relativně čerstvá voda v zásobárně tělních tekutin. Ledviny dál odvádějí dusíkaté zplodiny, ale extrémně slanou zátěž přebírají solné žlázy, na které se savčí nefrony nechytají. Z evolučního pohledu tato přidaná filtrační smyčka mění drsné mořské prostředí v spolehlivý zdroj hydratace.
