Rozjeté auto v sobě nese mnohem větší riziko, než si většina začínajících řidičů vůbec dokáže představit. Při zdánlivě klidné městské rychlosti působí vůz stabilně, v kabině je ticho a domy či stromy za oknem se míhají tak pomalu, že to vypadá zvládnutelně. Jakmile ale na křižovatce naskočí červená nebo někdo vstoupí do přechodu, ukáže se, že rozdíl mezi pocitem kontroly a skutečnou schopností auto zastavit je mnohem větší, než nováčci čekají.
Kořen problému je v tom, že naše intuice roste lineárně, ale fyzika ne. Brzdná dráha se s rychlostí nezvětšuje „trochu“, ale roste se čtvercem rychlosti, protože pohybová energie stoupá právě s druhou mocninou rychlosti a brzdy s pneumatikami ji musí přes tření odvést. Zdvojnásobení rychlosti tedy neznamená dvojnásobnou dráhu na zastavení, ale klidně několikanásobnou, a to ještě předtím, než do hry vstoupí stav vozovky. K tomu se přidává reakční doba – krátký, ale zásadní úsek mezi tím, kdy nebezpečí uvidíme, a tím, kdy skutečně sešlápneme pedál, zatímco auto dál letí setrvačností.
Kognitivní zkreslení vede začínající řidiče k tomu, že vnímají hlavně to, jak ochotně auto zatáčí a jak „živý“ je volant, ale téměř vůbec nepřemýšlejí o limitech zpomalení nebo o přilnavosti pneumatik. V autoškole sice často zaznívají čísla o brzdných drahách, ale jako odtržené, abstraktní údaje. Bez tělesné, prožité zkušenosti zůstávají jen teorií, která se v reálném provozu nevybaví. Výsledkem je systematické podceňování toho, kolik prostoru auto skutečně potřebuje, aby vyměnilo rychlost za bezpečí.
