Tma se tu nebere jako nálada, ale jako prázdný snímač. Jakmile fotograf vymaže veškeré okolní světlo, nastaví expozici na čistou nulu a každý další foton, který se dostane do fotoaparátu, je už zcela záměrný. Při dlouhé expozici a otevřené závěrce pak jediný pohybující se zdroj světla obkresluje tvary, určuje, kde vzniknou jasy a kde má naopak zůstat neprostupné prázdno stínu.
Tento postup, často označovaný jako malování světlem, využívá dlouhý čas a zákon ubývání intenzity se vzdáleností způsobem, jakého statické svícení nikdy nedosáhne. Pohybující se kužel světla funguje jako skenovací sonda, která přejíždí po trojrozměrném objektu a převádí jeho objem do jemných přechodů jasu. Protože pozadí začíná v optické černi, mizí ze záběru šum, nepořádek i nežádoucí odlesky.
Metoda zároveň cíleně obchází běžné fungování zraku. Lidské vidění se při vnímání hloubky opírá o citlivost na kontrast a o detekci hran; když fotograf záměrně „česá“ světlem povrchy, tyto vodítka přehání a zvýrazňuje. Výsledkem není doslovný záznam scény, ale zkonstruovaný obraz, v němž se čas, pohyb a světlo slévají do jediného políčka – a celé je to řízené z té prvotní, pečlivě vytvořené tmy.
