Plovoucí mostovky, viadukty přilepené ke skalám i lávky mezi budovami mají společné tiché pravidlo: přesně řídit, kam putují síly. Místo obří hmoty se u moderních silnic navrhuje jasná cesta zatížení, aby měla každá tuna provozu svůj vypočítaný únikový koridor do země, skály nebo vody.
Na vodě využívají projektanti vztlak a Archimédův zákon: duté pontony nebo komory plněné vzduchem vytlačí tolik vody, aby unesly vlastní konstrukci i živé zatížení od dopravy. Pružné spoje tlumí kmitání od vln a podrobný výpočtový model předem odhalí místa největšího namáhání, dávno předtím, než ocel nebo beton dosáhnou únavových mezí. Celá stavba se pak chová spíš jako pečlivě seřízené plavidlo než jako nehybná deska.
Na skalních svazích se vozovky nesou na konzolových ramenech a opěrných konstrukcích kotvených hluboko do masivu pomocí skalních kotev a dodatečně předpjatých kabelů. Projektanti sledují ohybové momenty i smyková napětí v každém úseku a podle toho volí vysokopevnostní beton a výztuž odolnou korozi, aby průřezy zůstaly štíhlé, ale bezpečné. Odvodnění snižuje tlak vody za stěnami, který by je jinak mohl od svahu odtrhnout.
V husté zástavbě se vyvýšené komunikace a lávky mezi domy proplétají mezi věžemi tak, že sdílejí zatížení s jádry budov a přenášecími nosníky, takže se celé město chová jako rozprostřený nosný rám. Seismická ložiska a dilatační spáry umožňují, aby se jednotlivé části při větru nebo pohybu podloží hýbaly nezávisle a nedošlo k řetězovému zřícení. To, co z dálky vypadá jako tenká zavěšená stuha, je ve výpočtech pečlivě sladěná síť cest přenosu zatížení a záložních prvků.
