Černobílé tělo se neřeže vzduchem, ale ledovou vodou. U tučňáků evoluce vsadila všechno na jednu kartu: vzdát se letu a získat rychlost pod hladinou. Jejich křídla se postupně zkrátila, zpevnila a ztloustla. Z ploch, které mají ve vzduchu vytvářet vztlak, se staly silné vodní ploutve, které se opírají o hustou vodu s minimálním odporem.
Fyzika je jednoduchá a neúprosná. Voda je mnohem hustší než vzduch, takže běžná ptačí křídla v ní fungují špatně. Spojením loketních a zápěstních kloubů a zahuštěním kostí vytvořili tučňáci pevné ploutve, které se chovají jako dokonale tvarovaná pádla. Každý záběr tak dává maximum tahu a minimum energie se ztratí v prohýbání. Tvar těla připomíná torpédo, snižuje odpor vody a umožňuje, aby síla ploutví šla přímo do rychlosti a obratnosti.
Uvnitř těla jsou změny stejně radikální. Vysoký základní metabolismus pohání rychlé stahy svalů při opakovaných ponorech, zatímco silná vrstva podkožního tuku a hustě naskládané peří zpomalují únik tepla v ledové vodě. Místo lehké, duté kostry uzpůsobené letu nesou tučňáci těžší kosti, které fungují jako zátěž. Pomáhají potlačit vztlak a stabilizují pohyb při pronásledování ryb a krilu. Jakmile se křídla definitivně změnila v ploutve, let se stal nemožným, ale obratnost pod hladinou získala rozhodující náskok. Úsporné ukládání kyslíku v krvi a svalech spolu s přesnou kontrolou vztlaku prodlužuje čas ponoru i dosah lovu. V prostředí, kde je potrava pod hladinou a nad ní číhají predátoři, se zvládnutí vody místo oblohy ukázalo jako strategie, která tučňákům stačí k dlouhodobému přežití.
