Opravdovou sílu kapele nedává jednolitá „zeď zvuku“. Klíčové je, jak si jednotlivé nástroje rozkouskují frekvenční spektrum, takže mozek může poslouchat několik proudů zároveň, aniž by se sesypal.
V dobře poskládané skladbě drží kopák basové frekvence, kytary a klávesy zaplní středy a zpěv sedí v úzkém pásmu, kde je sluchová kůra extrémně citlivá na řečové podněty. Není to jen otázka vkusu, ale i „neuro‑ekonomie“. Oddělením frekvencí a charakteru náběhu zvuků se snižuje kognitivní zátěž a omezuje se maskování – psychoakustický jev, kdy jeden zvuk druhý přehluší a skryje. Výsledkem je něco jako neurální multitasking: různé skupiny neuronů v primární sluchové kůře a okolních oblastech se mohou současně zaměřit na rytmus, melodii i barvu tónu, místo aby bojovaly o stejný prostor.
Zvukaři používají ekvalizaci a tvarování spektra méně proto, aby jen nafoukli hlasitost, a víc proto, aby využili tuto dělbou práce v našem sluchovém systému. Basová linka s čistými základními tóny, virbl s jasným náběhem a zpěv s dobře kontrolovanými formanty zabírají každý své vlastní vnímané „území“. Celkový akustický tlak se přitom nemusí výrazně zvednout, ale pocitový dopad prudce vzroste, protože mozek nakládá se svou omezenou pracovní pamětí mnohem efektivněji. To, co vnímáme jako hrubou hlasitost, je často přesně vyjednaný kompromis mezi chaosem ve zvukovém signálu a pořádkem v posluchačově vnímání.
