Řada prototypů vznikala už dávno před datem, které se obvykle uvádí jako začátek éry automobilu. Přesto se většina historiků shodne na jednom konkrétním stroji. Nejde přitom o nostalgii, ale o konstrukční uspořádání: právě tehdy se dříve roztříštěné prvky vozidlové techniky ustálily v jedné fungující konfiguraci.
Dřívější samohybné silniční vozy využívaly páru nebo experimentální typy pohonu a často šlo o osamocené kuriozity. Trpěly přílišnou hmotností, křehkými kotli a nepříznivým poměrem výkonu k váze – jakousi mechanickou „ztrátovostí“, která dusila účinnost. Řízení, brzdění i pérování byly víceméně provizorní a neexistovalo žádné obecně přijímané rozvržení. Vůz, který si nakonec vysloužil označení prvního automobilu, naopak spojil kompaktní spalovací motor, samostatný rám a promyšlený pohon do jednoho celku, kterému mechanik rozuměl, dokázal ho napodobit a dál vylepšovat.
Tento koncept zároveň zapadl do vznikající logiky průmyslové výroby. Součásti šlo sjednotit, přesně vyrábět a s rostoucím objemem snižovat náklady na jeden kus. Vozidlo nebylo jen ojedinělý stroj, ale opakovatelný vzor přizpůsobený tovární výrobě i dostupné palivové infrastruktuře. Proto se historici méně soustředí na úplně první samohybné vozidlo a více na okamžik, kdy se osobní silniční doprava stala ekonomicky smysluplnou, a ne jen technickým experimentem.
