Bábovka ke kávě většinou kávu vůbec neobsahuje, protože podstatný je soulad na talíři, ne seznam surovin. Samotný název vymezuje její úlohu: má být společníkem šálku, jedlým časovým znamením, které dříve v měšťanských domácnostech a kavárnách naznačovalo určitou hodinu společného posezení.
V dřívější kávové kultuře fungoval kofein jako jemný stimul, jako veřejně přijatelná alternativa alkoholu. Pekaři a hospodyňky k němu vytvářeli sladké pečivo tak, aby ladilo s jeho hořkostí: tuk a cukr byly nastavené v kontrastu i sytivosti, skoro jako vyrovnávání rovnice příjmu a výdeje v každodenní výživě. Kdyby se káva přidala přímo do těsta, rozmazala by se jasná dělba rolí mezi nápojem a dezertem a oslabil by se signál společné pauzy u stolu.
Označení „bábovka ke kávě“ v sobě neslo i společenský kompromis. Jak se šířily střídmé postoje k pití, možnost nabídnout kávu s určeným druhem moučníku dovolila hostitelům projevit pohostinnost, aniž by museli sáhnout po alkoholu. Dezert nesl vedlejší účinek družnosti bez promile: člověk zůstal bdělý, zachoval si vážnost a přitom si dopřál sladkost. V dalších generacích se mění velikost šálků i způsoby přípravy, ale nenápadně podávaná bábovka bez kávy vedle nich stále tiše ukazuje, kdo se schází, v jakou denní dobu a k jakému druhu rozhovoru.
