Schodiště poskládané z totožných rovnostranných trojúhelníků může na pohled působit, jako by stoupalo do nekonečna, i když mu geometrie nastavuje jasný strop. Každý schod se otočí o stejný úhel, posune se o stejnou délku a přidá stejný kousek výšky. Celé uspořádání přísně respektuje pravidla eukleidovského prostoru.
Pocit nekonečného stoupání nevzniká z tvaru prostoru, ale z našeho vnímání. Zrakové zpracování vzdálené části scény zmenšuje a vyhlazuje jednotlivé skoky, jakýsi kognitivní okrajový efekt, který nám skryje poslední podestu. Když je výška jednoho schodu malá vůči jeho hloubce, perspektiva způsobí, že vzdálené stupně se k sobě tlačí. Schodiště se jakoby zužuje, připomíná narůstající entropii v uzavřeném systému, i když skutečná vzdálenost roste lineárně.
Tvůrci takového schodiště záměrně využívají rozdíl mezi tím, co dopadá na sítnici, a tím, jak je prostor doopravdy uspořádaný. Délkou strany trojúhelníku, výškou schodu a šířkou pohledového koridoru doladí scénu tak, aby mizící bod ležel mimo viditelný rám. Schody musí skončit, aby vyhověly základní trigonometrii, ale pozorovatel sevřený úzkým zorným polem je přesto vnímá jako nikdy zcela neuzavřenou otázku.
