V každém ptákovi visí jemná, příhradová kostra, jejíž původ ale sahá k těžkým, po zemi běhajícím dinosaurům. Zlom nastal u malých teropodů: stěny kostí se ztenčily, do kostry pronikly vzdušné vaky a hmota těla se přesunula blíž k ose těla. Z rámu suchozemského predátora se tak začalo rodit jádro připravené k letu.
Klíčové kosti se pootočily, srostly a zkrátily. Dlouhý, ještěří ocas se zredukoval v pygostyl, čímž se snížil odpor vzduchu i setrvačnost. Přední končetiny se protáhly v křídla a pletenec ramenní se přeuspořádal tak, aby ukotvil mohutné prsní svaly. Zároveň se pneumatizované kosti napojily na průtočný plicní systém, který zefektivnil přísun kyslíku a zvýšil základní metabolickou rychlost, nezbytnou pro energeticky náročný aktivní let.
Výsledkem je nosná konstrukce, která funguje spíš jako příhradový nosník v letectví než běžná kostra plaza. Hmotnost je soustředěna u těžiště, končetiny se chovají jako aerodynamické plochy a klouby omezují pohyb do stabilních oblouků. To, co začalo jako drobné úpravy pro lepší lov, rovnováhu a dýchání, se nakonec zpevnilo v špičkové „letecké rámy“, které dnes protínají oblohu.
