Superúplněk, který visí nízko nad bangkokským mostem Bhumibol, může působit nezvykle velký a podivně červený. Skutečná velikost Měsíce ani jeho vlastní barva se přitom téměř vůbec nemění. To, co na obloze vidíme, je mnohem méně vesmírné drama a mnohem více kombinace lidského vnímání a mohutné vrstvy atmosféry těsně nad obzorem.
Z hlediska dráhy je superúplněk prostě úplněk poblíž perigea, kdy se vzdálenost Měsíce od Země zmenší jen o malou část. Díky této geometrii se úhlový průměr Měsíce zvětší jen o několik procent, tedy mnohem méně, než jak ho vnímá lidské oko. Hlavní roli hraje takzvaná měsíční iluze – kognitivní zkreslení spojené s prostorovými vodítky a tím, jak náš zrakový kortex vztahuje velikost objektu k jeho zdánlivé vzdálenosti. Nízko nad obzorem se měsíční kotouč automaticky porovnává s mosty, věžemi a městským panorama, a mozek tak přepočítá jeho skutečný prostorový úhel na obloze.
Načervenalý nádech má jinou příčinu. Když Měsíc visí nízko nad mostem Bhumibol, jeho světlo prochází dlouhou dráhou spodní atmosférou. Rayleighův rozptyl a pohlcování na aerosolech z ní přitom účinněji odstraňují kratší modré vlnové délky. Děje se něco podobného jako při západu Slunce: prach, znečištění a vlhkost zeslabují a lámou dopadající fotony a posouvají viditelné spektrum k oranžovým a červeným odstínům, aniž by se přitom jakkoli měnil samotný měsíční povrch. Dlouhé expozice a teleobjektivy pak dokážou nafouklý, měděně zbarvený kotouč vsadit mezi nosné kabely mostu a ještě víc zdůraznit scénu, která je ve skutečnosti součtem drobných změn dráhy, známých atmosférických jevů a tvrdohlavé zvláštnosti lidského vidění.
Při pohledu z kosmu si Měsíc drží téměř stálou velikost i barvu. Z nábřeží pod mostem se však tyto parametry znovu určují podle geometrie, vzduchu a jemných odchylek, jimiž náš mozek upravuje surová smyslová data.
