V zasněžených finských lesích, kde jsou smrky obalené bílou peřinou a vzduch je podivně utlumený, jako by se zvuk i barvy pomalu vytrácely. Sníh pohlcuje akustickou energii a husté větve ji dál rozptylují, takže hladina okolního hluku – jak pro sluch, tak pro zrak – klesá téměř na jakési smyslové minimum.
Ve městě se oči musí neustále probíjet vizuálním nepořádkem: křiklavé reklamy, proudy aut, odlesky ve výlohách. Nervové okruhy, které hlídají hrany tvarů a protiklady barev, pracují v prostředí vysoké vjemové neuspořádanosti, kde každý objekt bojuje o pozornost v přeplněném poli. V zasněženém lese se naopak jas a barevnost smrsknou do úzkého pásma bílých, šedých a tmavě zelených tónů a pohyb je vzácný.
Na tomhle nízkošumovém pozadí působí červené auto jako prudký výkyv v datovém záznamu: jeho vlnová skladba i ostré geometrické hrany se brutálně odtrhnou od jednolitého okolí. Kontrastní citlivost mozku a mechanismy, které oddělují figuru od pozadí, tím získají téměř nespravedlivou výhodu – s minimem rušivých podnětů se pozornost mnohem rychleji a jistěji přilepí k jedinému sytě zbarvenému objektu, než by se to stalo u stejného auta ztraceného v vizuálně hlučné městské ulici.
