Stále častěji je důležitější jednoduchý poměr než samotná silueta pohovky. Rozdělení místnosti na 60 procent využitelné zóny sezení, 30 procent volné podlahy a 10 procent průchozích tras se ukazuje jako tichý ukazatel toho, jestli obývák působí klidně, nebo namačkaně. Místo abyste začínali vzorníky látek, vychází se z metrů čtverečních a přirozených tras pohybu. A právě tyto hodnoty pak určují, co v daném prostoru vlastně znamená „správná“ volba.
V tomto pojetí slouží zhruba šedesát procent místnosti jako hlavní zóna sezení: pohovka, křesla, konferenční stolek a vizuální těžiště kolem nich. Třicet procent zůstává fyzicky i opticky volných, aby se zachoval prázdný prostor, který drží v rozumných mezích vnímanou zaplněnost a vizuální chaos. Zbývajících deset procent je vyhrazeno pro průchozí cesty dostatečně široké na to, aby respektovaly základní ergonomii a navazovaly na šířky průchodů známé ze stavebních norem a antropometrických návrhových tabulek.
Pohled na obývák jako na úlohu rozdělení prostoru mění otázku z „Která pohovka vypadá nejlépe?“ na „Který objem se vejde do poměru, aniž by zvyšoval prostorový stres?“. Velkorysá hloubka sedu se najednou stává kompromisem vůči šířce komunikačních tras; další modul u rohové sedačky je drobný zásah, který ale může překlápět uspořádání z volně dýchajícího do přetíženého. Styl je pořád důležitý, ale až ve chvíli, kdy poměr zajistí dispozici, v níž je potřeba těla po volném pohybu a potřeba očí po klidu už zakódovaná přímo v plánu.
