Když jeřáb královský kráčí mělkou vodou, nabízí podívanou, při níž jeho jméno působí téměř skromně. Nad břidlicově šedými křídly se rozvíjí svatozář tuhých zlatavých pírek, doplněná bílými lícemi a výraznou červenou skvrnou na hrdle, a z obyčejné mokřiny se rázem stává živé jeviště kostýmního výtvarnictví. I v klidu drží pták krk a tělo s takovou elegancí, že působí spíš slavnostně než nenuceně.
Tento vizuální efekt je však jen úvodem. Během námluv předvádějí páry secvičené tance plné poskoků, úklon a synchronizovaných úderů křídel, přerušované troubením, které se nese napříč mokřady. Nejde o nahodilou krásu, ale o promyšlený signál chování, který zpřesňuje výběr partnera a upevňuje párové vazby trvající celé roky. Dlouhé, štíhlé nohy a zobák připomínající oštěp umožňují velmi přesné hledání potravy v travinách a mělkých tůních, kde pták s téměř chirurgickou přesností sbírá hmyz, semena a drobné obratlovce.
Jeho závislost na neporušených travinách a mokřadech z něj dělá ukazatel stavu prostředí, zároveň ho však vystavuje riziku spojenému s úbytkem biotopů a proměnami vodního režimu. Když jeřáb královský přechází zaplavené pole a jeho korunu ozařuje nízké slunce, ztělesňuje křehkou dohodu mezi podívanou a přežitím, kterou jsou místní krajiny nuceny dodržet.
