V nebi udržují zkušené paraglidisty především neviditelné sloupy stoupajícího vzduchu, ne pestré plochy nylonu. Tkané křídlo jen usměrňuje energii, která už v atmosféře existuje, a převádí svislý pohyb vzduchu na aerodynamický vztlak a dopředný kluz. Skutečným „palivem“ je proudící vzduch, jehož strukturu určuje nerovnoměrné zahřívání zemského povrchu a vítr narážející na terén.
Při plachtění piloti vyhledávají termiku, tedy sloupce teplého vzduchu vzniklé konvekční nestabilitou, a svahové proudění, kdy je vítr nucen stoupat po návětrných svazích. Vlet do těchto zón zvyšuje svislou složku proudění přes křídlo natolik, že součinitel vztlaku dokáže vyrovnat trvalé klesání dané plošným zatížením a profilem křídla. Klouzavost se tak stává dohodou s atmosférou, ne pevně danou vlastností samotné látky.
Zkušení piloti proto čtou tvary oblaků, strukturu krajiny pod sebou i údaje z variometru a z toho si v reálném čase skládají mapu neviditelného vztlaku. V jádru termiky krouží těsně a přesně, aby maximalizovali stoupání, a pak přecházejí do kluzu po liniích stoupajícího vzduchu, které fungují jako energetické dálnice. Padákové křídlo se tak stává rozhraním mezi pilotem a proměnlivým polem potenciální energie, která už stejně proudí oblohou.