Okamžiky ve vzduchu často působí nataženě dlouho předtím, než tělo dopadne na žíněnku. Zkušení akrobaté opakovaně popisují, že rotace probíhají jakoby zpomaleně, přestože záběry z vysokorychlostních kamer ukazují, že pád netrvá ani o zlomek déle než u začátečníků, kteří vše sledují ze země.
Vzniká tak propast mezi objektivním časem, který měří vnější hodiny, a subjektivním časem, který si mozek vytváří ve vlastních neurálních sítích. Při silném výkonovém stresu zapojené systémy napojené na amygdalu a locus coeruleus zaplaví mozek aktivačními signály. Tento nával zostří selektivní pozornost a zrychlí zpracování smyslových vjemů, takže kůra dokáže během stejného úseku podle hodin nasnímat více zrakových i tělesných informací. Když se skok ukládá do paměti, vzniká nezvykle hustý záznam drobných mikro‑událostí a mozek si tuto informačně nabitou stopu zpětně vykládá jako důkaz, že muselo uplynout více času.
Další vrstvu k tomu přidává motorické učení. Díky opakovanému tréninku se v mozečku a premotorické kůře vytvářejí vnitřní modely, které s vysokou časovou přesností předpovídají trajektorii těla a umožňují sportovci porovnávat aktuální vjemy s očekávanými stavy. Rychlá korekce chyb tak zkracuje reakční prodlevu a subjektivně vytváří pocit, že má akrobat uprostřed letu víc prostoru pro přemýšlení. Fyzika udržuje dobu pádu pevně danou gravitačním zrychlením, ale to, jak dlouhý se okamžik jeví zevnitř, určují vzorce kódování informací v mozku, nikoli mechanická entropie. Pro špičkové sportovce tak zákony pohybu zůstávají neoblomné, zatímco prožitek času je do určité míry tvárný.