Irbis může ležet jen pár metrů od návštěvnické stezky a přesto působit, jako by tam vůbec nic nebylo. Evoluce nastavila jeho strategii přežití tak, aby si ho nikdo nevšiml – ani potenciální spojenci, jako jsou lidscí obdivovatelé za sklem.
Jeho světlá, „rozbitá“ srst vypadá jako prostá kombinace bílé a šedé krásy, ve skutečnosti je to však precizně vyladěný rušivý vzor pro skály, sutě a stíny. Na rozdíl od predátorů, kteří sází na výstražné zbarvení nebo sociální zastrašování, závisí lovná strategie irbise na tom, že zůstane nízkokontrastním objektem v rušném pozadí až do posledního okamžiku. Stejný vizuální princip dokonale funguje i proti návštěvníkům zoo: hledáte siluetu kočky, ale zvíře nabízÍ jen roztříštěné obrysy, které splývají s betonovými římsami, umělými balvany a flekatým světlem.
Podobně funguje i jeho vnitřní fyziologie. Druh stavěný pro řídký vzduch a strmé srázy hospodaří s velmi omezeným „stresovým rozpočtem“: silná reakce sympatického nervového systému, kdysi užitečná pro náhlé sprinty po nestabilních svazích, dnes vystřelí při davu lidí, záblescích nebo neznámém hluku. Hladina kortizolu a katecholaminů může vystoupat tak, že spíše potlačí viditelné chování, než aby ho vyprovokovala – kočka ztuhne, stáhne se pod převis nebo přesune aktivitu do nejtišších okrajů dne. Design expozic často přidává úkryty kvůli pohodě zvířat, ale právě tyto prostorové útočiště v kombinaci s už tak kryptickou srstí a nízkým klidovým metabolismem mění veřejný výběh v hru pravděpodobnosti, v níž je z evolučního hlediska nejvýhodnější zůstat jen šeptandou za kameny.
Důsledkem je, že čím pečlivěji se zoo snaží tento druh chránit před chronickým vzrušením a hlukem, který zvyšuje entropii prostředí, tím dokonaleji znovu vytváří jeho ústřední paradox: velkého predátora, jehož nejjistější přítomnost je jen pocit, že se z kamene dívá něco neviditelného.
