Sklenice čerstvého pomerančového džusu může obsahovat podobné množství cukru jako plechovka limonády, protože odšťavňování nenápadně odstraní přirozený brzdicí mechanismus ovoce. Jakmile se pomeranče vymačkají, cukr už není uzavřený ve vláknině, ale je rozpuštěný v tekutině, která prochází trávicím traktem téměř bez odporu.
V celém ovoci nerozpustná vláknina zpomaluje vyprazdňování žaludku a zplošťuje glykemickou křivku, takže glukóza a fruktóza vstupují do krve postupně. Při výrobě džusu se většina této vláknité struktury odstraní. Stejné gramy fruktózy a glukózy se pak dostanou do tenkého střeva v koncentrovaném roztoku, což vede k rychlejšímu vstřebávání a prudší inzulinové odpovědi. Slinivka musí zareagovat mnohem rychleji a játra dostanou najednou výrazně větší dávku fruktózy k dalšímu zpracování.
Mění se i samotný objem. Jedna sklenice džusu v sobě může nést cukr z několika pomerančů – zdaleka víc, než by si většina lidí dala najednou vcelku. Chuťové vnímání tento nárůst plně nezachytí, protože kyselost a vůně v nás vyvolávají pocit svěžesti, ne přemíry. Bez námahy žvýkání a bez objemu vlákniny, která mechanicky zaplní žaludek a spouští signály sytosti, se regulační okruhy chuti k jídlu v mozku ozvou později. Příjem cukru tak dál roste, i když na etiketě stále stojí „100 % ovoce“.
