Kamenité terasy, útesy spadající do moře a úzké stezky mezi vinicemi nejsou v romantických cestopisech jen scenérií, ale nástrojem zkoušení. Putování po italském pobřeží a hornatých městečkách se nepopisuje jako průzkum krajiny, nýbrž jako série pokusů s intimními pocity, kde každý záhyb cesty jako by spouštěl změnu vnitřního počasí.
Spisovatelé té doby přetvořili dříve racionální cestopis, zaměřený na výčty zvyků a staveb, v žánr subjektivního tázání. Pobřežní trasy Cinque Terre, náhlý pád od vesnice k moři, neustálý dotek větru a soli – to vše funguje jako podněty v něčem, co připomíná psychologickou laboratoř, kde se zkoušejí hranice strachu, touhy a samoty. Místo pevných dojmů kladou tyto texty do popředí proměnlivost, jako by skutečným předmětem pozorování byl rozpad a rozptyl emocí.
Tato proměna nenápadně mění i politiku cestování. Tím, že romantickí autoři zacházejí s italskou krajinou jako s nástrojem k testování vlastního já, mění prostý pohyb prostorem v obhajobu osobní svobody proti zděděným omezením třídy, národa nebo učení. Samotná trasa se stává zesilovačem okrajových efektů: způsobem, jak zvětšit prchavé pocity tak, až začnou připomínat zásady, pro které stojí za to žít – a někdy je i porušovat.
