Hladká voda v přístavu může být pro loď určenou na otevřené moře jedním z nejzrádnějších prostředí. Trup je navržený na dlouhé, pravidelné vlny v hluboké vodě, ne na krátké, rozházené vlnění, které se odráží mezi betonovými stěnami a dnem. Tyto hranice přetvářejí energii příboje a z relativně malých vln dělají ostrý, trhavý pohyb, který namáhá konstrukci lodi i posádku.
Na volném moři se energie bouře rozprostírá na obrovské ploše a do velké hloubky, takže těžký výtlakový trup může využít vztlak a svou dynamickou stabilitu. V uzavřeném bazénu přístavu však omezený prostor, jevy mělké vody a rezonance vytvářejí stojaté vlny a prudké nápory vody. Hydrodynamické síly se pak soustředí do kotevních lan a vazáků místo aby se rozložily po celé délce trupu. Loď stavěná na přežití oceánu je najednou odkázaná na pár kotevních bodů, které musí zvládnout stejné síly.
Tvrdá přístavní infrastruktura riziko ještě zvyšuje. Vlnolamy, kůly a kamenné svahy berou lodi možnost úniku, kterou má na otevřeném moři, kde může kapitán měnit kurz, rychlost a úhel náběhu na vlny. V přístavu omezený manévrovací prostor, hustý provoz a pevné překážky mění jinak zvládnutelné působení větru a vln na riziko srážek, najetí na mělčinu a převrácení. Klidná hladina je jen viditelnou vrstvou složitého, neúprosného systému.
