Úzký kužel bílé záře se zařezává do jezírka v jeskyni a ryby bez funkčních očí do něj prudce vplouvají. Paprsek nenabízí potravu ani teplo, neukazuje cestu ven. Přesto se z něj na chvíli stane hlavní osa prostoru, kde obvykle neexistuje nahoře ani dole, ráno ani soumrak.
Biologové to spojují s nervovými drahami, které evoluce nikdy úplně nesmazala. U mnoha jeskynních ryb je sítnice zdegenerovaná a schopnost vytvářet obraz zmizela, ale buňky citlivé na jas a kontrast často přetrvávají. Tyto buňky jsou napojené na části mozku, které řídí cirkadiánní rytmy a vylučování melatoninu, takže každý ostrý světelný přechod se stále zapisuje jako orientační signál. V prostředí, kde jsou všechny podněty téměř stejné, vynikne i zdánlivě nesmyslný signál a přitahuje pohyb jako hřeben v ploché krajině.
Světlo se také může svézt na sociálním chování. Reakce na vytváření hejna, řízené postranní čarou a rovnovážným ústrojím, nutí ryby shlukovat se tam, kde se hromadí ostatní. Když několik jedinců začne zkoumat osvětlenou zónu, jejich hustota v ní vzroste a přitažlivost skupinového pohybu ještě posílí rojový efekt. Dřívější selekce pro fototaxi v období života u hladiny a vývojové propojení mezi vnímáním světla a krmnými reflexy způsobují, že i potápěčova lampa dokáže aktivovat potravní okruhy, které vznikly dávno předtím, než se tyto ryby ocitly v trvalé noci.
