Hučící voda padající přes kamenné prahy dnes udává tón městu, které dříve stálo na moučném prachu a nákladních kolejích. Říční nábřeží Mississippi, lemované zachovanými ruinami mlýnů a nově využitými sklady, funguje jako velký městský obývák. Stezky, mosty a parky postupně sešívají někdejší průmyslové zóny do souvislého veřejného prostoru, který láká obyvatele i návštěvníky.
Zima, která se dlouho brala jako vnější šok pro městský život, se tu proměnila v plnohodnotnou infrastrukturu. Propojený systém krytých lávek nad ulicemi, klimaticky řízené řešení připomínající práci s tepelnou vodivostí, prodlužuje dobu, kdy se dá pohodlně pěšky pohybovat po centru, a zároveň udržuje ekonomickou aktivitu na stabilní úrovni. Kluziště, upravované stezky a zimní festivaly působí jako pozitivní vedlejší efekty: nízké teploty nepředstavují brzdu pohybu, ale mění se v sociální kapitál.
Z kulturního hlediska město sází na „vysoký základní metabolismus“ umění a občanského života. Koncertní sály, muzea i menší sousedské scény zůstávají živé i ve chvílích, kdy by venkovní počasí jinde poptávku utlumilo. Tento okrajový efekt se postupně sčítá. Návštěvníci zažijí příjemně průchozí nábřeží, spolehlivou vnitřní pěší propojenost a program, který se se snižující se teplotou nezmenšuje. Často pak tuto zkušenost promítají do žebříčků a hodnocení, v nichž se Minneapolis pravidelně řadí mezi nejpříjemnější a nejzajímavější města v zemi.
