Jediný mrak v sobě může nést víc než milion liber vody a přesto visí na obloze, jako by pro něj tíha neplatila. Důvodem je škála, hustota a neustálý pohyb: nejde o jednolitou masu vody, ale o nespočet mikroskopických kapiček rozptýlených v neklidném moři vzduchu.
Každá kapička je tak maličká, že její konečná rychlost pádu, tedy rychlost, s jakou by ji gravitace stáhla dolů přes odpor vzduchu, je nižší než pomalá chůze. V takových rozměrech převládá odpor vzduchu nad váhou. Kapičky jsou navíc vnořené do vzduchu, který je teplejší a méně hustý než okolní atmosféra, a proto je nadlehčován vztlakem popsaným základními zákony mechaniky tekutin a stejnými Archimédovými principy, které drží na hladině lodě.
O zbytek se stará konvekce, která funguje jako nepřetržitý podpůrný systém. Stoupající sloupce vzduchu, poháněné nerovnoměrným ohříváním zemského povrchu a vzniklými tlakovými rozdíly, pracují jako dopravní pás: nesou kapičky vzhůru stejně rychle, jako je gravitace stahuje dolů. Odpařování a kondenzace neustále převádějí vodu mezi párou a kapalinou, takže hmotnost mraku se stále mění, i když jeho tvar vypadá stabilně. To, co působí jako pevný, vznášející se objekt, je ve skutečnosti dynamický děj – pohyblivá rovnováha mezi gravitačním tahem a prouděním atmosféry.
