Malá jachta na tichém jezeře může vzbuzovat silnější dojem nekonečna než velká loď na moři. Důvod ale neleží na vodě, nýbrž v našem zrakovém systému. Jakmile se horizont, břeh i obloha slijí do jednolité plochy, mozek ztrácí orientační body, podle nichž si běžně odhaduje měřítko prostoru i délku trvání.
Lidské vnímání hloubky se obvykle opírá o rozdíl obrazu v obou očích, o změny perspektivy při pohybu a také o známé velikosti objektů, jako jsou lodě, vlny nebo linie pobřeží. Na hladině připomínající zrcadlo se většina těchto signálů zhroutí. Vzdálenosti je těžké odhadnout, a mozek proto místo přesné geometrie sahá po pravděpodobnostních odhadech. Při nedostatku hran a kontrastů dostává zraková kůra chudé podněty a má tendenci nadhodnocovat prostor, který nedokáže jasně zmapovat.
Současně se jakoby natahuje i čas. Systémy, které sledují optický tok obrazu a signály z rovnovážného ústrojí, ztrácejí jistotu ve chvíli, kdy se trup lodi téměř nehýbe vůči svému odrazu a linie břehu jako by stála. Kognitivní psychologové to popisují jako rozpad prostorově‑časové integrace, příbuzný jevu, kdy v mlze nebo bílém přísvitu roste „smyslový šum“. Samotné jezero se nezvětšilo; jen vnitřní mapa v naší mysli naráží na nedostatek orientačních bodů a volně sklouzává k představě nekonečna.
