Vysoká bílá masa na obzoru může z kokpitu působit jako neškodná vata, ale kumulonimbusy jsou nejnebezpečnější útvary, s nimiž se může pilot setkat. Jejich měkké obrysy a jasné vrcholy téměř vůbec neprozrazují násilné děje uvnitř, zvláště při pohledu z letové hladiny.
Kumulonimbusy jsou poháněny silnými konvektivními výstupnými proudy, které mohou letoun během několika vteřin vymrštit o stovky stop nahoru či dolů a vytvářet extrémní turbulence v čistém vzduchu i rychlé změny zatížení. Uvnitř se nacházejí silně podchlazené vodní kapky a zóny smíšené fáze, které představují ideální podmínky pro strukturální námrazu; ta může přetížit odmrazovací systémy a zhoršit vztlak. Výrazný vertikální střih větru, microbursty a zapuštěné bouřkové buňky mění oblak v trojrozměrné překážkové pole, které palubní radar dokáže zobrazit jen částečně.
Meteorologové považují kumulonimbus za kompletní zdroj nebezpečí: vytváří kroupy, blesky, intenzivní srážky a výtokové hranice, jež narušují letové tratě daleko za viditelným okrajem oblaku. Pro piloty není ten měkký bílý profil na obrazovce radaru malebným počasím, ale signálem k plánování širokých bočních odchylek a k respektování neviditelných fyzikálních sil, které v něm působí.
