Nad souostrovím Lofoty se táhne bledý světelný pruh. Je plný energie, ale beze zvuku. Polární záře vzniká díky proudu nabitých částic ze Slunce, takzvanému slunečnímu větru. Ten letí vesmírem rychlostí stovek kilometrů za sekundu, než narazí do zemského magnetického pole.
Ve skoro prázdném prostoru ale není dost vzduchu, který by dokázal přenášet zvuk. Sluneční vítr je plazma, tedy řídký plyn iontů a elektronů. I když magnetosféra tyto částice stáčí do horních vrstev atmosféry, při jejich srážkách se hlavně vzrušují atomy a molekuly kyslíku a dusíku. Jejich kvantové přeskoky uvolňují fotony – světlo – ne dostatečně silné tlakové vlny, které by zachytil lidský sluch.
Ve výškách nad nejhustší částí atmosféry vytváří dopad částic třpytivé závěsy světla, ale okolní tlak vzduchu téměř neovlivní. Jakékoli akustické vlny, které by tam mohly vzniknout, se cestou k povrchu rychle utlumí a dřív zaniknou, než by se projevily jako slyšitelný zvuk. Lidský sluch potřebuje kolísání tlaku v určitém rozsahu frekvencí a amplitud. Energie polární záře se však převádí hlavně do elektromagnetického záření a nepatrného ohřevu, ne do tohoto akustického pásma.
Pro přístroje citlivé na nabité částice, magnetická pole a emisi fotonů je obloha nad Lofoty hlučnou laboratoří. Pro neozbrojené lidské ucho ale zůstává jen obrazem: veškerá bouřlivost je ukrytá v tichém světle.
