Tiché našlapování na tvrdé podlaze není kouzelnický trik, ale ukázka všední biomechaniky. Každý krok domácí kočky prochází vestavěným systémem: měkkými polštářky na tlapkách, které tlumí náraz, a sítí vousků, jež prozkoumávají okolí dříve, než na dané místo spočine celá váha těla.
Polštářky na tlapkách tvoří ztluštělá pokožka a pružná vazivová tkáň, které fungují jako biologické tlumiče nárazů. Když kočka doskočí, tyto tkáně se deformují, rozloží reakční síly od podložky na delší čas a větší plochu a tím sníží jak špičku nárazu, tak vznik akustických vibrací. Vložené mechanoreceptory v polštářcích nepřetržitě předávají nervové soustavě údaje o tlaku, tření a mikrosmeku, takže kočka může velmi rychle upravovat postoj končetiny a způsob chůze. Je to chodecký „algoritmus“, který se provádí pomocí svalů, šlach a senzitivních nervů, nikoli pomocí počítačového kódu.
Vousky, čili vibrisy, tento okruh uzavírají. Každý vous je zakotven ve složitém folikulárně–sinusovém aparátu hustě vyplněném mechanoreceptory, které převádějí i drobné vzdušné proudění a dotyky s povrchem na vysoce detailní prostorové informace. V kombinaci s propriocepcí v kloubech a páteři umožňuje tato smyslová soustava kočce ještě před odrazem odhadnout šířku mezery, polohu hrany i strukturu místa dopadu. Výsledkem je sladěný systém, který omezuje hluk, chrání klouby před nadměrným zatížením a šetří energetický rozpočet, na němž stojí bazální metabolismus zvířete – a přitom mu umožňuje pohybovat se s neuvěřitelnou přesností i v úzkých, neznámých prostorech.
