Povrch klidného jezera skrývá nepřetržitou výměnu. Voda působí nehybně, ale jednotlivé molekuly neustále unikají z hladiny vypařováním a znovu se vracejí jako kondenzované kapky v nekončícím koloběhu.
Tento neviditelný provoz se řídí základní fyzikou. Sluneční záření proniká do jezera, ukládá se jako teplo a poté je opět uvolňováno vzhůru jako citelné teplo a latentní tepelný tok. Každá molekula vody, která se odpaří, s sebou odnese energii odpovídající latentnímu teplu vypařování. Tím ochlazuje povrch jezera a zároveň zvlhčuje vzduch těsně nad hladinou.
Jak vzduch přijímá vodní páru, mění se jeho hustota, vztlak i stabilita. Konvekce pak přerozděluje přidané teplo a vlhkost, ovlivňuje místní proudění a strukturu přízemní vrstvy atmosféry. Samotné jezero se chová jako tepelný zásobník: díky vysoké měrné tepelné kapacitě a pomalé odezvě zmírňuje prudké výkyvy teploty vzduchu.
Při neustálém opakování těchto cyklů si jezero vytváří vlastní mikroklimatický otisk. Mlhové pásy, lokální vánek nebo úzké zóny zvýšené tvorby oblačnosti často souvisejí právě s tímto tichým dýcháním, které se neprojevuje vlnkami na hladině, ale jemnými rozdíly vlhkosti a teploty ve vrstvě vzduchu nad ní.
