Strmé horské rýžové terasy vypadají křehce, ve skutečnosti jsou ale postavené jako dlouhodobé stroje na stabilizaci svahu. Každé políčko funguje jako opěrná konstrukce, která vyvažuje vodu, tíhu půdy a gravitaci tak, aby se svah neutrhl ani neodplavil.
Hospodáři začínají opěrnými zídkami z kamene nebo hutněné zeminy, pevně zakotvenými do svahu, aby odolaly smykovému namáhání. Za ně navrství dobře promíchanou zeminu, důkladně udusanou, aby se zvýšila objemová hmotnost a vnitřní tření. Úzké hliněné valy na okrajích teras zpomalují povrchový odtok, zatímco přepady odvádějí přebytečnou vodu bezpečně níž po svahu. Cílem je udržet tlak vody v pórech půdy tak nízký, aby se líc terasy nesesunul jako hromada nasáklého písku.
Většinu tiché práce odvádí skrytá drenážní síť. Děrované bambusové trubky, vrstvy štěrku nebo malé průsakově otvory nechávají vodu pomalu unikat a brání tomu, aby se za zídkami hromadil tlak. Na povrchu vysazují hospodáři pruhy trav a hluboce kořenících keřů podél okrajů teras. Jejich kořeny zpevňují půdu a fungují jako přírodní výztuž podobná moderním geotextiliím v pozemním stavitelství.
Údržka celý systém uzavírá. Po vydatných deštích lidé procházejí terasy, hledají vlasové trhliny, díry po hlodavcích nebo drobné sesuvy a opravují je dřív, než se rozšíří. Sediment splavený z horních polí zachytávají a znovu rozdělují na terasy, které si sedají, aby výšky i sklony zídek zůstaly v bezpečných mezích. Společná pravidla často určují, kdy se pole zaplavují a kdy se vypouštějí, takže plánování vody se mění v kolektivní nástroj řízení rizika, který udrží celé horské řetězce teras pohromadě.
