Špetka soli dokáže posunout malinovočokoládový dezert do úplně jiné smyslové roviny, aniž by začal chutnat slaně. Na jazyku sodné ionty vstupují do hry se specifickými sodíkovými kanály v epitelu, zatímco sladkost a hořkost aktivují jiné skupiny receptorů. Výsledkem je změněný vzorec signálů, který mozek čte jako novou podobu chuti.
V čokoládě sodík lehce potlačí hořkost a svíravost, takže se vnímání posune směrem k plnější kakaové chuti a tónům připomínajícím karamel. V množství jde o zanedbatelný zásah, ale v dojmu obrovský: tím, že ztlumí „šum“ hořkých látek, zvýrazní vnímání aromat z tuku a látek vzniklých při Maillardových reakcích, které už v čokoládě jsou.
U malin stopové množství soli zvýrazní sladkost i vnímanou kyselost díky smyslovému kontrastu, kdy drobná změna v jednom vstupu přeskupí celé vnímání. Malinové aroma působí jasněji, protože klíčové těkavé látky lépe vystoupí na přeladěném chuťovém pozadí. Dokud koncentrace sodíku zůstane pod prahem vědomé slanosti, dezert se vnímá jako výraznější čokoláda a výraznější ovoce, ne jako slaný.