Slabě vonící citrusová svíčka, nekonečně se opakující tichá hudba nebo ošoupaná židle pořád v tom samém koutě místnosti dokážou potichu předčit dokonale čisté a tiché studovny, které si tolik studentů vysnívá. Tato drobná, ale záměrně zvolená „rozptýlení“ fungují mnohem méně jako šum a mnohem více jako kontextové štítky, které si mozek přišívá k tomu, co si má zapamatovat.
Kognitivní psychologie tomu říká paměť závislá na kontextu: vybavování je snazší, když se prostředí při učení podobá prostředí při pozdějším vybavování. Podle principu specifičnosti kódování se do nervových stop v hipokampu ukládají i detaily jako molekuly vůně, tiché zvuky v pozadí nebo vzorce osvětlení. Když se pak ty samé podněty znovu objeví, spustí vybavování a sníží práh, při kterém se původní informace znovu poskládají.
Dokonale neutrální, naleštěná místnost tyto kotvy bere. Sice omezuje smyslový chaos, ale zároveň ubírá počet háčků, kterých se mozek může chytit při doplňování vzorců. Naproti tomu jedna stálá hudba nebo kout vyhrazený jen na učení vytváří stabilní smyslový podpis, který označkuje každé sezení. Mozek si díky synaptické plasticitě a asociativnímu učení spojí tento podpis s konkrétními pojmy, vzorci nebo texty. Když se pak před testem nebo při opakování vrátíme ke stejným podnětům, znovu tím nastartujeme původní nervový kontext a vybavování působí rychlejší a samozřejmější než v prázdném, beztvarém prostředí.
