Kolmé skalní stěny, volná suť a čerstvé jizvy po sesuvech půdy jsou výchozím stavem mnoha nejznámějších vyhlídkových silnic světa. Tyto koridory nevznikly proto, že by terén byl přívětivý, ale proto, že inženýři každou stěnu a svah pojali jako vysoce rizikový systém, který je nutné nejprve uklidnit a stabilizovat, než po něm projede první auto.
Jádrem celé práce je geotechnické inženýrství. Týmy vrtají průzkumné vrty, měří smykovou pevnost hornin a tlak vody v pórech a pak provádějí výpočty stability svahů, aby odhalily možné plochy porušení. Tam, kde by gravitace a eroze spouštěly pády skal a proudy sutě, vyřezávají do masivu terasy, kotví celé bloky skal pomocí svorníků a lanových kotev a stříkaným betonem zpevňují rozpukané stěny. Záchytné sítě a galerie fungují jako energeticky pohlcující bariéry, které z nahodilých nárazů balvanů dělají předvídatelná zatížení, jež konstrukce bezpečně unesou.
Na trasách, které se doslova lepí k prázdnu vysoko nad řekami nebo fjordy, projektanti vysekávají do svahů římsy, vysazují mostovky na železobetonové opěrné zdi a používají pružné opěrné systémy, aby zvládli nestejnoměrné sedání podloží. Odvodnění je tu plnohodnotným nosným prvkem: drenáže a propustky snižují tlak vody v hornině a tím i síly, které by jinak svah strhávaly dolů. Svodidla, záchytné bariéry a pečlivě řízené poloměry zatáček pak proměňují syrovou geologii v trasu, která udržuje vozidla v předem spočítaném rizikovém rámci. Tyto cesty vypadají jako kousek nedotčené krajiny s pruhem asfaltu, ve skutečnosti je ale každé zakřivení, každý zářez i tunel odpovědí na chování hornin, součinitele tření a pečlivě hlídané bezpečnostní součinitele.
