Pomelo má pověst brutálně hořkého ovoce, ale když se na něj podíváme plátek po plátku, chemicky vychází mírnější než běžný grep. Laboratorní rozbory ukazují, že jednotlivé dílky pomela obsahují méně naringinu, flavonoidového glykosidu zodpovědného za hořkou chuť, a zároveň nižší titrovatelnou kyselost. Tento profil méně dráždí chuťové receptory pro hořkost i kyselost.
Rozpor mezi mýtem a chemií vzniká z několika souběžných vlivů. Grep těží z letitého marketingu, který jeho ostrost líčil jako znak svěžesti a zdraví, zatímco pomelo často působí jako neznámý, přerostlý citrus, který už vzhledem slibuje extrém. Výzkumy vnímání chutí naznačují, že očekávání a vizuální podněty dokážou změnit, jak mozek vyhodnocuje signály z chuťových pohárků, a z drobné hořkosti tak udělat dominantní vzpomínku.
Důležitá je i samotná struktura dužiny. Silnější blány a sušší, vláknitější váčky pomela zpomalují uvolňování naringinu a kyseliny citronové do slin, takže chuť se v ústech rozvíjí pozvolněji a hladčeji. Naopak šťavnatější dužina grepu vyvolá rychlý náraz rozpustných hořkých a kyselých molekul, což vytváří mnohem silnější okamžitý vjem. Výsledkem je, že pomelo, často odmítané kvůli domnělému extrému, je ve skutečnosti na jazyku jemnější citrus.
