Padající kočka není zázrak, ale chlupatá fyzikální laboratoř. Jakmile začne padat, zapne se vzpřimovací reflex. Tělo se otočí tak, aby tlapky mířily k zemi, zatímco hlava zůstává vodorovně – i v okamžiku, kdy je země ještě daleko mimo dohled.
Celá „choreografie“ začíná ve vestibulárním aparátu ve vnitřním uchu. Ten funguje jako biologický akcelerometr a vnímá polohu těla, když ho gravitace táhne dolů. Kočka pak kroutí svou pružnou páteří v opačných směrech podél délky těla a využívá zákon zachování momentu hybnosti. Díky tomu může přední a zadní část těla otáčet nezávisle, aniž by se musela odrážet od vzduchu. Končetiny roztáhne, ocas jemně dorovnává směr. Tím zvětší odpor vzduchu a zároveň „řídí“ polohu těla tak, aby hmota i plocha dopadu byly co nejlépe připravené na náraz.
To, co z dálky vypadá skoro jako vznášení z kresleného filmu, je ve skutečnosti přechod k poměrně nízké konečné rychlosti – tedy stálé rychlosti, kdy se gravitační síla vyrovná s odporem vzduchu. Tělo kočky má velkou povrchovou plochu vzhledem ke své hmotnosti a při pádu ji navíc dokáže ještě „rozplácnout“, takže odpor vzduchu rychle vzroste. Díky tomu se konečná rychlost drží výrazně pod hodnotami lidského volného pádu a kosti, klouby i měkké tkáně mají víc času a prostoru, jak rozložit sílu nárazu. Nejde tedy o kouzelné tlapky, ale o zabudovaný nárazový testovací systém, kde se v letu setkává anatomie, mechanika a fyzika proudění.
