Lanovka zavěšená nad horským svahem působí pomalým, skoro ozdobným dojmem, ve skutečnosti ale patří k nejúspornějším způsobům, jak hromadně vozit lidi do kopce. Klíč je překvapivě jednoduchý: hlavním zdrojem „síly“ je samotná gravitace a my platíme jen za rozdíl, který už příroda neudělá za nás.
V běžném oběžném systému jsou kabiny uchycené na ocelovém tažném laně poháněném elektromotorem. Když je soustava vyvážená, jedoucí kabiny dolů fungují jako pohyblivá protiváha pro ty, které stoupají nahoru, takže pohon musí překonat hlavně tření a čistý rozdíl hmotnosti. Potřebný výkon na jednoho cestujícího je tak výrazně nižší než u autobusů nebo ozubnicových drah, kde je nutné vytáhnout do kopce každý kilogram jen tahem. Nízké valivé odpory na kladkách, velký mechanický převod v převodovce a stálá rychlost drží spotřebu energie nízko a dobře předvídatelnou.
Protože tažné lano běží nepřetržitě, systém se vyhne opakovaným ztrátám při rozjezdech a brzdění, které u silniční dopravy a metra dominují celkové energetické bilanci a souvisejí se základní termodynamikou a růstem entropie v provozu stylu „rozjeď – zastav“. Ve stanicích se kabiny jen odpojí, zpomalí pro nástup a výstup a pak se znovu připojí na pohybující se lano, takže průchodnost zůstává vysoká bez velkých výkonových špiček. Vysoká hustota přepravených lidí na jednu lanovou trasu, malá náročnost na prostor a minimální místní emise dělají z kabinkové lanovky efektivní svislý dopravník jak pro města, tak pro lyžařská střediska.
