Rozbory krve z vrcholných závodů v běhu na lyžích někdy ukazují hladiny laktátu vyšší, než jaké se naměří u řady sprinterů v laboratoři. Přesto závodníci zůstávají vzpřímení, koordinovaní a technicky čistí. Tenhle rozdíl dobře ukazuje napětí mezi jednoduchými laboratorními ukazateli a komplexní realitou vytrvalostního výkonu celého těla na sněhu.
V jádru všeho je způsob, jak si tito sportovci poradí s metabolickým stresem. Při intenzivní zátěži svalová vlákna zrychlí glykolýzu, vzniká pyruvát a část z něj se přeměňuje na laktát. U méně trénovaných lidí je vzestup laktátu spojený s hromaděním vodíkových iontů, poklesem pH a rychlou ztrátou jemné motoriky. U špičkových běžců na lyžích dlouhodobý trénink posouvá takzvaný laktátový práh. Díky husté kapilarizaci svalů a zvýšenému srdečnímu objemu přestává vysoký laktát přímo znamenat blížící se selhání.
Roky velkého objemu a intervalů přestavují svaly i oběhový systém. Roste hustota mitochondrií, zrychluje se oxidativní fosforylace a laktát se stává užitečným palivem, které monokarboxylátové transportéry převádějí mezi vlákny a do dobře prokrvených tkání. Krevní odběr zachytí cirkulující laktát, ale už ne místní pufrační kapacitu, lepší regulaci pH uvnitř buněk a efektivní ventilaci. Technický trénink přidává další vrstvu: vytříbené pohybové vzorce snižují energetickou náročnost každého skluzu. Díky tomu mohou běžci pracovat blízko své maximální spotřeby kyslíku a přitom si udržet hladký pohyb, i když hodnoty laktátu by mnoho sprinterů na běhátku dávno položily.
Pohled do cílové rovinky na závodníka, který s těžkým dechem plynule klouže i při vysokém laktátu, neukazuje popírání fyziologie, ale naopak její mimořádnou přizpůsobivost.
